THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V rychlém sledu jsme tu opět s další várkou nových desek. Závěr léta nám nedává příliš vydechnout, a tak i tentokrát se dostalo rovnou na 7 nových alb. A opět to dnes máme pestré. Od veteránů až po mladé naděje. Od psychedelického rocku až po death metal. A v rámci těchto mantinelů se pak nachází pestrá škála nahrávek a kytarových žánrů.
MEGADETH se hlásí pošestnácté a dá se říct, že to nakonec nedopadlo až tak zle, jak se mohlo alespoň mně po prvním poslechu jevit. Kanadské AETERNAM stále neopouští svěží duch, čehož výsledkem je další pestrá kolekce tvrdého metalu a blízkovýchodního temperamentu. Tvrdší žánry dnes reprezentují jednak debutující Slovinci ENSANGUINATE, kteří svoji smrtící kovovou blasfémií rozhodně zaujali. Dalšími do drsné party jsou dánští HEXIS, jejichž letošní album je jako úder kovadlinou. Davide Tiso, druhdy frontman italských EPHEL DUATH, to nevzdává a o přízeň bojuje s další kapelou. Druhé album RED ROT by mu v tom mohlo anebo spíše mělo rozhodně pomoct. Neothrashovou sekci mají tentokráte pod patronátem američtí INTENT a zdá se, že jim tato funkce byla svěřena poprávu. No a aby toho hoblování nebylo až příliš, odpočinout si od něj můžeme za zvuku příjemných tónů psychedelického rockování dalších Američanů KING BUFFALO. Přeji příjemné čtení i poslech!
MEGADETH - The Sick, The Dying... and The Dead!
AETERNAM - Heir of The Rising Sun
KING BUFALLO - Regenerator
ENSANGUINATE - Eldritch Anatomy
HEXIS - Aeternum
RED ROT - Mal De Vivre
INTENT - Exile
Spotify playlist
Starého psa novým kouskům nenaučíš, což v pořadí šestnácté album amerických MEGADETH potvrzuje do puntíku. Názory na tuto desku se bezpochyby budou různit a pohybovat na škále od oslavných ód až po úplné zatracení. Ačkoliv jsem po prvním poslechu velmi mírně inklinoval k té druhé možnosti, po dalších prohnáních kolekce sluchovody už to tak příkře rozhodně nevidím. Ano, nahrávka je to vskutku třeskutě archaická a plující ve vodách ortodoxního power/thrash metalu, ale její opakovaný poslech kupodivu nepředstavuje ztrátu času ve společnosti stárnoucích muzikantů. Hlas Dave Mustaina sice nezapře nástup důchodového věku, ale i tak není problém v té sedmnáctce skladeb objevit svěží spirit a tah na branku. I s výpomocí několika hostů, generačních souputníků, chtělo by se říci (ICE T, Sammy Hagar) připravili letos MEGADETH na nic si nehrající sbírku pěkně odsýpajících písní. Ty možná pro mnohé budou postrádat přidanou hodnotu, kterou oplývaly stěžejní nahrávky jejich bohaté diskografie, ale v porovnání s ještě nedávnou nepříliš atraktivní minulostí (např. „Super Collider“) lze toto album hodnotit jednoznačně pozitivně.
Tradecraft/Universal / 2. září 2022
Jedna z nejlepších blízkovýchodních metalových kapel sídlí v Kanadě. Páté album čtveřice z Quebecu na této pozici rozhodně nehodlá nic měnit. Spíše ji ještě více zabetonuje. Oproti skvělému předchůdci se sice na první pohled příliš mnoho změn neudálo. Skladatelský rukopis i hudební styl (respektive hned několik stylů) příliš velikou obměnou neprochází. A proč také, když evidentně je ještě stále kde brát. Koncepčně pojatá nahrávka zabývající se jednou z nejvýznamnějších událostí pozdního středověku – dobytí byzanstské Konstantinopole osmanskými vojsky, opět naprosto přirozeně a vskutku nenuceně osciluje mezi několika metalovými polohami, od death metalu až po melodický heavy/power metal, pričemž opět naprosto přirozeně implantuje i blízkovýchodní hudební motivy. Tyto tvoří zcela organickou součást hudby AETERNAM. Zvuky tradičních nástrojů se vynořují z metalové mlýnice, aby pár nejbližších okamžiků převzaly otěže a aby zároveň opět zmizely pod tíhou zvuku ostrých kytar. Jistotou zůstávají i pestré a procítěné vokální party a strukturované melodie. Můžeme sice tvrdit, že to tak trochu balancuje na hraně kýče, ale děje se tak s takovou grácií a svěžím entusiasmem, že to jako celek skvěle funguje a ve svém v dobrém slova smyslu patosu a pompě ani nachvíli nenudí.
DIY / 2. září 2022
Frekvence, s jakou toto americké trio v posledních letech chrlí nové desky je rozhodně neobvyklá. Zatím to však neznačí úbytek invence a tím pádem i kvality. Letos však ubylo bigbítu a přibylo psychedelie. KING BUFFALO tedy trošku povolili tlak, „ztenčili“ zvuk a ještě více načechrali své skladby příjemně zasněnou atmosférou. Deska tak volně pluje na vlnách silně ovlivněných přelomem šedesátek a sedmdesátek. Začít album téměř 10-minutovou skladbou vyžaduje dostatek sebedůvěry i pochopení od posluchačů. Toho prvního, zdá se, mají Američané stále dostatek. Nutno však říci, že sebedůvěru spolehlivě podporuje nevysychající studnice nápadů. Nenuceně a místy snad i lehce repetitivně plynoucí skladby tak kromě mnoha vysloveně příjemně se poslouchajících mometů nabídnou i dostatek prostoru pro klasické rockové muzicírování. Atmosférou a provedením mi to připomene prozatím poslední album dalších Američanů THE SWORD, přičemž zde oproti nim přeci jen převládá volnější kompoziční styl. Zdá se, že pochopení, anebo lépe řečeno sympatie, posluchačů se musí dostavit i letos a já už si nastavuji budíka na příští rok, abych nezmeškal další album.
DIY / 2. září 2022
Slovinsko, ač pro nás geograficky blíže než například východ Slovenska, zůstává alespoň na metalové mapě stále tak trochu exotickou destinací. Ambici změnit tento stav si činí debutové album partičky z hlavního města Lublaně. Ta se zformovala teprve nedávno – v „pandemickém“ roce 2020 a do vínku si dala roztomilý název ENSANGUINATE. Pouštět žilou nám však rozhodně nikdo nehodlá, spíše naopak. Devítka kompozic vám krev dokáže především pěkně rozproudit. Žánrově se sice nejedná o žádný objev, ale dobře a s chutí odehraného blasfémického death metalu není nikdy dost a věřím, že si to nemyslím jen já sám. Produkční stránka věci taktéž v pořádku – vše hezky čitelné, sekyry nekompromisně sekají a slušivě sólují, bicí krásně pádí vpřed a vokál je slyšet patřičně v popředí, aníž by však nad nástroji dominoval až příliš. Kdybych měl v otázce přirovnání ukázat na někoho konkrétního, tak mě možná napadnou polští rouhači HATE. Stejně bezbožný přístup lze najít i zde a stejně slušný songwriting také. Na teprve 2 roky fungující kapelu rozhodně velmi vyspělá a dobrá nahrávka.
Emanzipation Productions / 2. září 2022
Přibližně před rokem touto dobou jsem se těšil z nového alba dánských LLNN. Teď tady máme další Dány uhnětené ze stejného těsta. Duo z Kodaně se taktéž vyžívá ve velice těžkonážní a bezútěšné muzice, ale na rozdíl od zmiňovaných LLNN zde očekávajte mnohem větší tah a variabilitu. Letošní album představuje pěkně výbušnou směs hardcore, sludge metalu s výrazně dochucující příměsí black metalu. Té těžké deky, která na posluchače padne hned od prvních tónů úvodní skladby, se vlastně nedá zbavit po celých 45 minut hrací doby. Přemýšlím, kdy jsem naposled slyšel něco tak ponuře agresivního a ani nachvíli nepolevujícího ve skličující atmosféře. Zde je vše v dokonalé symbióze – produkce, aranžmá a obhroublé a nekompromisní skladby. Hudebně se sice nejedná o nic přelomového, ale ve své zarputilosti a nesmírném tlaku je třetí album HEXIS skutečně lahůdkovou záležitostí. Uvidíme, jak dlouho mu tento status vydrží.
Debemur Morti Productions / 26. srpna 2022
Je libo pořádnou dávku svěží tvrdé muziky? Tedy ne, že by jí i v tomto dnešním výběru bylo málo, ale když znalce a pamětníky nalákám na jméno Davide Tiso, neměla by odpověď být záporná. RED ROT jsou novým jménem na metalové scéně a osoba jejich frontmana by znalcům měla dostatečně napovědět, o co tady půjde. Těm ostatním prozradím, že máme co dělat s pěkně odpíchnutou mixturou různých, převážně extrémnějších hudebních žánrů. Rytmicky variabilní a pro mě osobně i překvapivě zároveň i poměrně neotesaná nahrávka přináší čtrnáctku povětšinou krátkých a svižných skladeb, které v mnoha aspektech upomenou na asi nejkreativnější období EPHEL DUATH. S dovětkem, že tohle zní mnohem zemitěji a přímočařeji. Řekl bych, že účelem bylo to tam hlavně pořádně naládovat a s ničím se nepárat. Deska je to však pořád slušně promyšlená a nepostrádající v dobrém slova smyslu kvalitní řemeslo. To ale rozhodně neznamená nudnou rutinu, na to se toho tady děje stále více než dost zajímavého. Každopádně věc, která chce svůj čas a trpělivost a která by se tím pádem ani neměla hned tak oposlouchat.
Svart Records / 26. srpna 2022
Thrash metalem jsme dnes začali a thrash metalem i skončíme. Zatímco úvod patřil veteránům scény, koncovka je plně v režii mladé krve. A že tato v tomto žánru v poslední době doslova teče proudem. Američané INTENT se zformovali před 6 lety a „Exile“ je jejich druhým albem. Nečekejte žádnou produkční modernu ani novátorské hudební postupy. Očekávejte však ty nejtradičnější hodnoty z nejtradičnějších. Thrash metal jako řemen, který si to bezohledně a neohroženě hrne vpřed spočátku patřičně vysokou rychlostí. Tato s postupujícím časem občas i zpomalí do středních temp, aby se pak zase sešlápnul plyn a jelo se do plných. Hutný kytarový zvuk přeci jen trochu upomene na současnost, vše ostatní je však třeskutě a v tomto případě i v nejlepším slova smyslu archaické. Třešínku na dortu pak dotváří barva vokálu Jeremyho Lamberta, která místy výrazně, ale opravdu výrazně připomene jistého Toma z nějakých SLAYER. Koneckonců ta inspirace u zámořské legendy není jen na úrovni vokálních partů. No jo, ale ono to vlastně ani trochu nevadí. Co teď s tím?
C Squared Music / 26. srpna 2022
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.